Vše začalo pokusem jistého ruského vědce. Ten přemítal nad tím, jak se lidem podařilo domestikovat psy, a rozhodl se tento proces zopakovat s jiným druhem psovité šelmy. Zvolil si lišku, neboť je relativně snadné o ni pečovat a navíc je již dlouho chována v zajetí.
Pokud probíhal tak, že vždy vybíral jedince, kteří byli k lidem nejpřátelštější, a ty pářil mezi sebou. Po několika generacích se mu pak skutečně podařilo vyšlechtit zvířata, která měla k lidem podobný vztah jako psi. A tak není divu, že tyto domestikované lišky začaly být nabízeny jako domácí mazlíčci.
Navzdory jejich roztomilému vzhledu se však neuchytily. Ukázalo se totiž, že vrozená plachost je jen jedním z problémů, který liškám brání v tom, aby se usídlily v našich domovech. A s žádným z těch ostatních se toto křížení nevypořádalo.
V první řadě je to typický liščí zápach. Jistě, lze si na něj zvyknout, avšak buďte připraveni na to, že na vás ostatní budou koukat skrz prsty. To je také jeden z důvodů, proč většina těch, kteří lišku chovají, ji má ve venkovním výběhu.
To také souvisí s dalším problémem – je prakticky nemožné je naučit se venčit, ať už jako psy venku nebo jako kočky na kočičí záchod. Za zdaleka nejlepší lze považovat zhruba 70% úspěšnost, a to je pro běžného člověka velmi málo. A asi nikomu z nás se nechce neustále uklízet loužičky, nehledě na škody, které agresivní moč napáchá na nábytku, koberci či linoleu.
Pak zde máme také fakt, že lišky mají skutečně velké množství energie. Když k tomu přidáme téměř kočičí atletické schopnosti, je jasné, že se jedná o recept na trable. Je potřeba ji nějak zaměstnat, a to nejen psychicky, ale také fyzicky. A to není něco, na co by byla většina lidí připravena.
Proto ani domestikace liškám nepomohla k tomu, aby se dostaly do našich domovů. Ale kdo ví, možná se dalším chovem podaří výše uvedené potíže odstranit.